Následná římská nadvláda přináší do Toskánska zakládání důležitých měst, jako je Florencie, Lucca, Pisa a Siena a rozvoj silničního systému, jež spojoval Řím se severními provinciemi říše. Kolem X. a XI. století po Kristu je již načase očekávat konec barbarských invazí následovaných pádem říše římské a růstem moci církve, aby Toskánsko opět poznalo rozkvět, jenž nejprve přinese rozvoj klášterních komplexů, nezbytných pro ochranu a přenos kultury a vědomostí předchozích staletí, a jenž později přináší zrod tzv. městských států.

Vtoskánských městech, organizovaných jako svobodné obce a následně republiky, vzkvétala ekonomie a obchod díky podnikavosti svých obchodníků, jimž se podařilo zahájit obchodní styky scelou Evropou. Souběžně se znovu začíná rozvíjet společenský a kulturní život.

Florencie zaujímá ve své době pozici natolik obzvláštního významu vzhledem kostatním italským městům, že její vlastní dialekt, zušlechťovaný věhlasnými spisovateli a básníky jakými byli Dante Alighieri, Giovanni Boccaccio a Francesco Petrarca, byl povýšen na místo italského jazyka; první krok ke zrodu představy o státu, jenž se právě vté době začal utvářet. Bohužel vnitřní nesourodost a silná rivalita mezi různými městy předaly, během staletí bezprostředně následujících, italský poloostrov nadvládě různých evropských mocností.

Rovněž výtvarné umění poznává nemalý rozvoj díky veřejným zakázkám, především těch pro církev, jež si může dovolit najmout umělce jako Cimabue, Giotto, Niccoló a Giovanni Pisano, Simone Martini, Ambrogio Lorenzetti, Duccio di Buoninsegna a mnohé další. Varchitektuře XII. a XIII. století má převahu styl gotický se svým tradičním lomeným obloukem nad stylem románským, jenž představoval období X.-XI. století a zanechal vToskánsku své skvostné ukázky jako např. Duomo vPise, Baptisterum nebo San Miniato al Monte ve Florencii a řadu drobných architektonických klenotů jako např. venkovské kostelíky, tzv. „farní kostely“; svědectví, na straně jedné, o úsilí římskokatolické církve osídlit toskánský venkov, na straně druhé, doklad pozoruhodného rozvoje místního zemědělství. Většina znich byla vystavěna podél „via Francigena“, důležitého tranzitního uzlu, jenž spojoval Řím se severní Itálií, tudíž i sFrancií. Gotika dala vzniknout působivě krásným stavbám, jako např. Santa Maria Novella, Santa Croce, Palazzo Vecchio, Duomo – Santa Maria del Fiore ve Florencii, Duomo a Palazzo Comunale vSieně, nebo opatství San Galgano – první a nejčistčí příklad gotiky vToskánsku.

Politika se vyvíjí směrem demokracie, dostatečně pokročilým na svou dobu, ačkoliv byla pod výhradním dohledem aristokratických tříd a obchodníků. Ve Florencii vznikají první politické strany moderní doby: „Guelfi“ – představitelé rodící se obchodní buržoazie, příznivci římskokatolické církve a její světské moci; „Ghibellini“ – představitelé aristokratické třídy, příznivci krále, jenž usiloval o podřízení papeže své moci. Jejich kruté stranické nesváry, jejichž obětí se stal i vynikající florentský poeta Dante Alighieri, přívrženec „bílých Guelfů“, vyhoštěn zFlorencie, jakmile „černí Guelfové“ získali převahu, charakterizují historické období Florencie a dalších toskánských měst XIII. a XIV. století, jako „campanilismo“, pojem vycházejícíz oddanosti ke svému rodnému místu, ke své vlastní věži (campanille), budované kochraně, ale především kpředvádění vlastní prestiže, stále vyšší než věže konkurenčních rodin.

Tento druh vzestupné soutěže nám dal takové urbanistické klenoty jako např. San Gimignano, tzv. Manhattan středověku, město sta věží, znichž pouze některé se dochovaly do dnešních dnů, zázrakem zachráněné před ničícím běsněním nepřátelských rodin, jež je strhávaly, jen co rozprášily a vypudily konkurenční rodiny. Rovněž Florencie a Siena byly posázeny vysokými věžemi, jak to mj. dokládá dobová ikonografie, bohužel všechny srovnané se zemí místními přemi svých obyvatel.

Ale bude to především začátek XV. století, kdy Florencie začne nabírat svou charakteristickou podobu, jež si ještě dnes podmaňuje celý svět. Díky vzestupu moci Medičejských a jejich následnému rozšiřování kontroly celého území regionu. Florencie a Toskánsko se stanou kolébkou moderní civilizace, kde „člověk“ získává, asi poprvé ve své historii, pozici ve středu světa.

Po staletích barbarských nájezdů, po dlouhém období radikálního temna, charakteristického přísnou kontrolou zvyků, mód a svobody osobnosti ze strany Římskokatolické církve během středověku; konečně nový vítr, plodný, obrozující, plný tvůrčí síly a změn, uvolňující se právě ve Florencii. Vítr označovaný jako humanismus.

Pod vedením osvíceného snílka, jakým byl Lorenzo Medičejský Veliký, básník, filozof, mecenáš a podporovatel národa spíše než politiky, Florencie poznává úžasné období rozmachu. Bohaté a vlivné florentské rodiny, kupci obchodující scelým světem, bankéři půjčující peníze králům půlky Evropy, mezi sebou soupeří, jak tomu ostatně vždy bylo, vatmosféře tvořivého zápalu, aby zbudovali, tentokrát už ne věže, ale paláce a zahrady stále větší, soukromé kaple, venkovská sídla, obklopujíce se nejlepšími architekty, sochaři, malíři, řemeslníky, aby mohli zušlechtit a zkrášlit svá bydliště a učinit je stále přepychovějšími než ty konkurenčních rodin. Je příznačné, co prohlásili Pittiové, závistiví florentští bankéři – konkurenti Strozziů, již právě dokončili svůj nádherný palác vcentru města, jenž ještě dnes nese jejich jméno: „Postavíme palác, jehož okna budou tak velká jako vaše dveře!“ Zrodil se tak velkolepý Palazzo Pitti, započatý Brunelleschim a dokončený Ammannatim, a kněmu náležící zahrady Boboli, navržené Tribolim. Bohužel toto honosné válečné tažení přivede Pitti kbankrotu; knejvětší radosti Medičejských, již nedokončený palác koupí a nechají zbudovat tzv. Vasariho vzdušnou chodbu, spojující Palazzo Pitti sPalazzo Vecchio, vedoucí přes Ponte Vecchio a Uffizi.

Dokonalá perspektiva muzea Uffizi, zakončená věží Arnolfo a Palazzo Vecchio, jež je vidět zdruhého říčního břehu, představuje největší a nejosvícenější příklad renesanční urbanistiky vItálii.

A právě „renesance“ (it. rinascimento = znovuzrození) bude slovo užívané samotným Vasarim, jenž byť architekt, byl rovněž, jako všichni umělci – jeho současníci, i malíř, sochař a pozorný reportér, čehož důkazem je fascinující kniha „Le Vite“ (Životy), série biografií nejvýznamnějších umělců a vzdělanců, základní dílo pro pochopení historie Florencie své doby.

Město, díky práci takových umělců, jakými byli Michelangelo, Donatello, Beato Angelico, Masaccio, Botticelli, Brunelleschi, Leonardo da Vinci, Alberti, Ghiberti, Orcagna, Ghirlandalo, atd., se promění vonen klenot, bohatství celého lidstva. Vlastnost, jež ji vprůběhu následujících staletí vždy ušetřila před běsněním válek a cizích útočníků, již byli dojati svou krásou právě ve chvíli, kdy se zdálo, že bude zničena. Stačí jeden příklad za všechny: Ponte Vecchio bylo vr. 1944 ušetřeno, zatímco všechny ostatní mosty byly odstřeleny německým oddílem na ústupu.

A stejně jako Ponte Vecchio, rovněž Brunelleschiho kopule je stále, i po pěti stech letech, na svém místě; „…stavba tak velkolepá, tyčící se knebi, tak prostorná, že by mohla svým stínem pojmout veškerý toskánský lid…“, tak ji popsal jiný velký florentský architekt Leon Battista Alberti. Zdá se, jako kdyby se chtěla měřit sgirlandou pahorků obklopujících město. Realizace této nezměrné stavby, jejíž konstrukční vývoj zůstává ještě stále zčásti nejasný současným architektům, znamená pro Florencii konečné vítězství nad ostatními toskánskými městy.

A ještě je zde šikmá věž vPise; která se naklání, naklání, a nikdy nespadne! V nedalekém dómu prezentoval velký pisánský učenec Galileo Galilei výsledky svého bádání, jimiž počátkem XVII. století udělal zásadní převrat vdějinách vědy, filozofie, náboženství, lidstva. Rychle se dostává do sporu scírkevními dogmaty své doby, až do té míry, že mu hrozí odsouzení ksmrti upálením za kacířství. Pouze veřejné zřeknutí se vlastních myšlenek a zásah velkovévody Kosima II. Medičejského, jenž pochopil jejich převratný význam, ho zprostil inkvizice.

Počínaje XVI. stoletím se stávají dějiny Florencie i dějinami celého Toskánska. Až na to, že toskánský venkov následně prodělává, během XVIII. století, značnou proměnu, jíž nabude svou delikátní podobu, jež dnes všichni obdivujeme.

Po vymření Medičejské dynastie, území přechází vr. 1737 pod záštitu rodu Lorena, rakouské šlechtické dynastie, spřízněné sHabsburky. Velkovévoda Francesco I., hluboce fascinován novými osvíceneckými myšlenkami, rozvíjející se tou dobou vEvropě, pomůže prosadit důležité reformy; následně, za Leopolda II., jenž vládne moudře, až do té doby, kdy se Toskánsko stává vr. 1859 součástí Italského království a Florencie na 10 let svým hlavním městem, dříve než se tak stane Řím; region prochází obdobím významných změn, stává se nejmodernějším a nejpokročilejším státem Evropy. Je nezbytné podotknout, že byl první, jenž zrušil trest smrti.

Lorena se důkladně zabývali problematikou zemědělství, podporovali jeho racionální modernizaci. Kromě celé řady opatření, jako např. výstavba vodních kanálů, zalesňování, rozvoj silniční sítě, dvě byly velké trofeje Toskánska během vlády rodu Lorena: meliorace rozsáhlé pobřežní oblasti na jihu území, bažinaté a zamořené malárií, nynější Maremmy, a zavedení pachtu (tzv. „mezzadria“), neboli rozdělení zisku na půl mezi majitele půdy a rolníka.

Poprvé tak mohl rolník, alespoň zčásti, sklidit plody své práce, eventuelně určit si svůj zisk. A právě ten, i když ho ve skutečnosti činil ještě více než dříve otrokem půdy, konečně potvrdil konec toho středověkého dědictví, jímž bylo „nevolnictví“, předtím zrušené jenom formálně.

Tato důležitá zemědělská reforma vyvolá na toskánském venkově opravdovou revoluci. Nastává rychlá a masová kolonizace půdy, vté době ještě široce neobdělávané, a následný rozvoj venkovské zástavby, „selských stavení“, která ještě dnes zdobí toskánské svahy. Rolnické rodiny, hledající obživu, opouštějí své sruby, již obývali vblízkosti hradů a farností, aby z toskánskýchlesů dobyli lán obdělávatelné půdy. Nelehký to úkol, pomyslíme-li na složení místních geologických vrstev, obsahujících více kamenů než zeminy. A právě ztěchto kamenů byly zbudovány terasy, vyrovnávající a kultivující svažitý terén, aby se zde posléze mohli založit olivové háje a vinice a postavit všechna ta krásná stavení, která dnes představují sen nových bohatých celého světa, poté, co byly po II. světové válce opuštěny svými původními majiteli, kdy zemědělství již nebylo ani konkurence schopné, ani výnosné.

Vprůběhu několika málo let dochází kvylidnění venkova. Stavení se vyprázdnila, zůstala vypleněná a zchátralá. Zemědělci se stali dělníky vtovárnách velkého ekonomického rozmachu let šedesátých. Naštěstí právě noví bohatí, větřící stopy nových podnikatelských záměrů, přicházejí houfně zcelého světa, aby zachránili toto úžasné architektonické bohatství před definitivním zničením, a aby se jednou zrestaurované stalo centrem nového zrození Toskánska, jež by upozornilo, nejenom na své krajinářské krásy, ale i na kulturu vína, olivového oleje, ovčího sýra a na všechny ostatní požitky toskánské kuchyně.